Včera večer jsem se opět zamyslela nad svým současným životem a tak trochu jsem se ohlédla za sebe. Přiměl mne k tomu příběh, který podle mých námětů a o mně napsala Lenka, i vaše ohlasy na tento příběh.

Asi jako každý mladý člověk jsem měla své sny a lásky, chtěla jsem mít práci, která by se mi líbila, spokojenou, zdravou rodinu, muže po jehož boku bych byla šťastná, a záliby, kterým bych se mohla věnovat.

Je to asi přirozený vývoj ale tím, že jsem se vdala, měla dítě a manžela a chodila do práce jsem musela žít životy členů své rodiny. Prožila jsem spokojené téměř třicetileté manželství, ale jak ubíhaly roky, přibývalo lidí, kteří potřebovali abych žila jejich život. Tatínek, maminka, o které bylo potřeba se starat, a ulehčit jim stáří, jelikož byli oba nemocní (a sestra příliš nepomohla), syn, kterého bylo potřeba vychovat (tady pomohli spíš moji rodiče než manžel). Později to byl manžel, který potřeboval péči při rozedmě plic v posledním stádiu. Na můj život nebyl čas.

Syn začal žít svůj vlasní život, tatínek odešel a tak se uvolnil prostor pro pejskařinu v podobě sportu. Ale stále tady byli lidé, kteří potřebovali, abych žila jejich život. Ale ti odešli a kolem mne bylo najednou prázdno. A protože jsem neuměla žít jinak, hledala jsem někoho, čí život bych začala žít. A to nebyl dobrý nápad. 

Ale pak přišlo psychické ozdravění tady na stránkách STOBklubu, kterým se teď už trochu méně zpovídám. Opět totiž žiju, ale tentokrát, konečně, svůj vlastní život. Do práce chodím pro radost, naplno se věnuju milované pejskařině, mám přátele, kteří se rádi připojí a jsou důležitou a skvělou součástí života. Ale toho mého. To oni tvoří moji velkou, krásnou rodinu. Zároveň mám vedle sebe člověka, který nechce, abych žila jeho život, ale abychom vzájemně sdíleli své vlatní životy. Pozdě ale přeci.

Jsem osudu vděčná za rodinu svých přátel. Nesu si sebou minulost jako každý. Ale mám před sebou i radostnou budoucnost s těmi, které mám ráda a se kterými vzájemně sdílíme své životy.

Dodatek od STOBáků

Jiřinka je hrdinkou čtvrtého příběhu z naší malé série 7 příběhů o hubnutí. Její příběh je neskutečně inspirativní a vy si ho celý můžete přečíst v rozhovoru, který s Jiřinkou udělala naše Lenka Vymlátilová.